Lesní hotel - místo klidu a dobrého jídla

18. července 2016 v 22:01 | TMS |  Mapa gastronomických zážitků a cestou necestou...
"Žádná láska není tak opravdová, jako láska k jídlu."
-George Bernard Shaw


Mnoho Čechů miluje jídlo. Problém je v tom, že milujeme kupy levného jídla. Podle toho také vypadá stav českého pohostinství. Všude spousty smaženého a 30% procentní eidam, hlavně, že je přecpané břicho. A to, že to není až tak zdravé a vlastně to ani nevypadá, nijak extra vůbec nevadí.

Pokud jste však už někdy vyrazili za hranice naší postkomunistické země a dorazili do země gastronomii zaslíbené (Itálie, Francie, Řecko, Mexiko, Indie a další) a zašli jste si na dobrou večeři do nějakého vyhlášeného podniku, tak musíte z hlouby duše a nejspíš i peněženky uznat, že u nás to zatím moc dobře nefunguje.


Ne, že by česká kuchyně byla špatná, ona by vlastně mohla být světová. Jen na to prozatím nejsme připraveni. Jeden důvod je ten, že ne každý si může dovolit dát za večeři pro dva jeden tisíc a více, podle počtu chodů a exklusivity restaurace, což za dobrou večeři dáte a druhým důvodem je, že jsme stále naučeni na závodní kuchyni a bojíme se tak nových chutí. Cpou to do nás ve školce, ve škole, v práci a pak přijdeme domů a máme to na talíři zase, protože nic jiného neumíme.

Já to chápu, všechny tyhle řízky proklepaný na padrť s velkou porcí smažené strouhanky, bramborové pyré z pytlíku, bůček naložený v litrové olejové lázni s kyselým zelím, že i nakládačka se z něj šklebí a nakonec osm tenkých plátků rozmražené houskové knedle. Ano, přesně všechno tohle chápu, ono nám to zažene pocit hladu a stojí to "nula, nula prdlačky".

A protože jsme na to zvyklý, cpou to do nás i ve všech možných restauracích, hospůdkách i hospodách. Smažené hranolky, ameriky a rybí prsty, smažený řízek, sýr a nakonec květák. Ano, přesně tady tohle všechno můžeme vidět na místech, kde se chceme dobře najíst a jako poslední kapku do kalichu hořkosti vám účet okoření o litr čisté vody z kohoutku bez ničeho (bez citronu, limetky, ledu či máty) za 50kč.

Abych nebyl až tak kritický, musím uznat, že i v Česku se dá dobře najíst. Trochu logicky najdeme velké množství těchto dobrých kuchyní v Praze, jelikož turisti si za kvalitu rádi připlatí. Pomalinku se však tento trend rozmáhá i do jiných koutů naší republiky a s nástupem mladších generací, jenž je totalitou nepolíbená, nám vznikají dobré podniky například i na Valašsku.

Do této kategorie bych zařadil i hotelovou restauraci zlínského Lesního hotelu. Hotel, tím pádem i restaurace, jak jej známe dnes, byl otevřen koncem roku 2010. Dříve zde stálá proslulá Lesní kavárna. Ta však koncem devadesátých let neprošla hygienickými kritérii a deset let zela prázdnotou. Nyní je však změněná v luxusní hotel v baťovsky funkcionalistickém stylu.

Pozice restaurace je sice trošku z ruky 5 až 10 min autem od centra města Zlína, za to vás však odmění klid a svěží vůně lesa. Jediným překvapením na cestě za gastronomickým zážitkem může být sousední lesní hřbitov a krematorium, nenechte se tím však odradit, z restaurace jistě ani náznakem neuvidíte zdejší místo odpočinku.

Když popojdeme dál a to přímo do restaurace dýchne na nás čisté, vzdušné a jednoduché prostředí. Pro někoho to může být, lehce neosobní, pokud však hledáte u jídla i trochu odpočinku, zde je to pravé místo pro vás. Po usazení ke stolu se vás ujme vždy usměvaví a velmi dobře proškolený personál. Nabídka ve zdejším jídelním lístku sice není na deset stránek, ale množství pokrmů, které si můžete vybrat je dostačující.


Zdejší labužnická kuchyně je mi velmi blízká a tak se zde vracím vždy rád. Pokusím se vám tedy přiblížit mou poslední návštěvu. Jako předkrm jsem zvolil ochucený tatarský biftek z pravé svíčkové s cognacem a opečenou bagetkou. Tatarák byl velmi jemný a dobře dochucený. Na bagetce se snad nedá pokazit nic. Pokračujme tedy dále. Jako hlavní chod jsem zvolil tip šéfkuchaře a to Jemně pikantní guláš z bizoní plece se žemlovým nákypem, mladou cibulkou a paprikovým Julienne. Na bizona jsem byl vážně zvědavý. Maso bylo měkké a přímo se rozpadalo na jazyku. Omáčka byla vážně jemně pikantní, za což jsem byl rád, protože tak klouzala do krku jedna báseň. Na závěr patří sladká tečka a to v podobě bezlepkového čokoládového dortu s malinovou omáčkou a vanilkovou smetanou. K tomu není co dodat. Všechnu tuto slast jsem zapíjel frankovkou od místního dodavatele a byl jsem s ní spokojen. Celé menu má vyvážené chutě a jazyku vždy lahodí. Myslím, že jsem zde zatím nenašel nic, co bych mohl zavrhnout.


Závěrem není třeba nijak zvlášť filozofovat, stačí pouze doporučit. Jestli máte chuť na dobrou, lehkou gastronomii a nebojíte se do sebe investovat víc než, jednu stravenku určitě se zde zastavte, odcházet budete s úsměvem na tváři stejně jako já.

Přeji dobrou chuť,


Váš TMS
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mtb mtb | Web | 18. července 2016 v 22:20 | Reagovat

Hezké :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama