Svět, který nás obklopuje

5. května 2016 v 22:40 | TMS |  Móda, lifestyle, etiketa...
Šestá hodina ranní odbila a mě zvoní budík. Uchopím ho do ruky a uvědomuji si, že je to vlastně telefon. Přejedu prstem po obrazovce, aby utichl ten hluk, a šourám se do kuchyně. Zde zatopím v kamnech a do rendlíku postavím vodu na čaj. Když se mi rozlepí oči tak si opět uvědomím, že vlastně nemám kamna a že mi pouze stačí zapnout rychlovarnou konvici.
Kráčím k jídelnímu stolu a hledám Tesluv radiopřijímač, abych se dozvěděl, co nového je ve světě. Jediné, co nacházím, je obrovská úhlopříčka od televizoru a po zapnutí asi sto kanálu z celého světa. Dojídám snídani a ze zvyku jdu natáhnout hodiny, aby jim po čas mé nepřítomnosti nedošel chod. Nacházím pouze dva alkalické monočlánky miniaturní velikosti. Celý zmatený vyrážím z domu do Svitu za prací a hlava mi jde kolem. Automobily není třeba startovat klikou a všichni mají sluchátka na uších. Navíc žmoulají v rukách tu podivuhodnou věc zvanou mobil. Dobíhám do Svitu a nestačím se divit. Továrna už dávno není továrnou a všechno tu má pachuť opuštěnosti. Jdou z toho na mě mdloby a upadám do temnoty.


Opět slyším vyzvánění telefonu. Pomalu otvírám oči a vyhrabávám se z postele. Všechno to byl jen sen a má mysl je zase jasná.

Můj sen mi nejspíš chtěl ukázat, jak by se asi cítili moji předci, kdyby se probudili do dnešní doby. Řekl bych, že by z toho všeho byli ještě více zmatení, než jsem byl ve snu já. Stačí se podívat jen půl století do minulosti a zjistili bychom, že věci, které máme dnes, si tehdy nikdo nedokázal ani představit. Otázkou mi však zůstává, zda se posouváme správným směrem.

Ještě jako malý klučina z města jsem jezdíval na prázdniny za dědáčky na vesnici. Moji prarodiče měli velký dům se zahradou. Jako klučina z maloměsta jsem zde měl spousty možností na hraní. Naháněl jsem micáky v králíkárně, či slépky v kurníku. Lozil jsem do sena a hledal si tam schovky. Testoval jsem starou sekeru a snažil se vyrobit co nejlepší zbraň pro boj s nepřátelským ptactvem. Postupem času jsem si zde našel i přátele ze sousedství, se kterými jsem zkoumal místní potůček a stavěl bunkry.

Na večer mě babička vzala ryžákem, abych neušpinil peřiny a já byl po každém dni tak unavený, že jsem spal jako budulínek. Ráno mě budil kohout a v kuchyni na mě čekalo teplé kakao a tlustý krajíc chleba s vrstvou pomazánkového másla na tři prsty silnou. Ač jsem byl zvyklí jíst jak vrabčák, tak zde jsem musel snít vždycky všechno, co mi babička nachystala, jinak bych nesměl ven. Babička říkávala "Jez synku, šak si jak proutek, mosíš sa pořádně najest, nebo by ťa ogaři chrchlem přerazili."

Tak jsem se vždycky pěkně nacpal, až jsem se ani hýbat nemohl. To mi potom dědáček donesl horký čaj a zapnul si rádio. Tam si pustil dechovky a začal přemýšlet o tom, co bude asi na oběd. Občas mi řekl nějaký příběh z mládí a potom jsme se šli postarat o psa a kočky. Po snídani za námi chodil tátův bratranec Bohuš, kterého měla babička v opatrovnictví, protože byl nesvéprávný. Genius to sice není, ale je to hodný a pracovitý chlap s trochu dětským smýšlením. Možná i proto si semnou vydržel hrát celé dopoledne, než šel pomoct dědáčkům se zahradou či políčkem.

Takovým to způsobem mi prázdniny vždy utekli jako voda a já jsem vlastně ani neměl chuť se vracet do od vesnice pokrokovějšího města.

Když tak zavzpomínám, tak jedinými výdobytky doby na prázdninách byli ranní dechovky z rádia, babiččina půlhodinka u Esmeraldy a večerní televizní noviny. Když to tedy sečtu, vyjde mi odpověď, že jsem byl vlastně strašně šťastný i bez techniky.

Tím se tedy vracím na začátek k otázce, jestli se vlastně posouváme dobrým směrem. Odpovídám, že rozhodně ano, ale musím zdůraznit to, že nesmíme zapomínat na minulost.

Dnešní doba je strašně, ale strašně uspěchaná. Všichni se honíme za penězi, majetkem, postavením, uznáním a to všechno je fakt krásné, ale má to jeden kaz. Zapomínáme na své kořeny.

Člověk je tvor inteligentní a společenský. Poslední roky však svou chytrost používáme na to, abychom byli více asociální.

Je to zaviněno komunikačními sítěmi, ať už je to síť internetová, nebo telekomunikační, každá má za příčinu zmenšení kontaktu osobního. Všechno řešíme přes telefon, email, fb, messenger a další a vytrácí se nám tak dobrá schopnost osobního kontaktu. Lidé přestávají umět zdravit, nedokážou vám podat správně ruku, neudrží oční kontakt, nedokážou vést hovor, ale dokážou celou schůzku s vámi sledovat svůj chytrý telefon.

S velkou mocí máme i velkou odpovědnost. Mám rád velkou moc a výdobytky moderních technik a užívám si všechnu tu usnadněnou práci, kterou díky technologii mám, ale byl bych rád, kdybychom se každý sám nad sebou zamysleli a občas se odpojili z online světa, protože bych byl nerad, kdybychom v budoucnosti srostli s mobily a počítači k sobě a dostali se do stadia, kdy už osobní kontakt nebude třeba a vše důležité bude jen v onlinu.


Váš TMS
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 L Arpet L Arpet | E-mail | Web | 5. května 2016 v 22:59 | Reagovat

Pecka 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama