Musíš to zažít, aneb si silnější než si myslíš...

10. dubna 2016 v 17:20 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...

V životě člověka nastanou situace, které si musíte prožít, jinak je nepochopíte. Samozřejmě vnímavý a empatický člověk se dokáže vcítit do pocitů štěstí i smutku, ale pokud jste pouze divák, vzpomínka bude brzy pryč.

I v mém životě bylo několik silných momentů. Některé dokázaly vykouzlit úsměv na tváři, jiné zase smutek v srdci. To je ale život. Život totiž rozdává rány a je jen na nás kolik jich uneseme a jak s nimi naložíme.


Bohužel jeden z nejdůležitějších dnů mého života si nepamatuju a přitom jsem si z něj odnesl mnoho. Byl to den, kdy jsem přišel na svět. Porod nebyl vůbec jednoduchý a já si to nakonec rozmyslel. Na svět se mi vlastně vůbec nechtělo.
Proč taky? U mámy v břiše jsem měl vše, co jsem potřeboval a všichni se ke mně chovali hezky. Bohužel, doktory to neobměkčilo a páčili mě ven za každou cenu. Nechtěl jsem se vzdát bez boje a tak jsem se obmotal za pupeční šňůru. Protiúder v podání mediků zněl císařský řez. Tomuto jsem už nedokázal vzdorovat a přišel jsem na světlo světa.

Válka s lékaři a pupeční šňůra kolem krku si však vyžádala svou daň. Na hlavě jsem měl bouli sražené krve a anamnéza zněla, že jsem se přidusil a nejspíš ze mne bude dement. (nakonec nejspíš nejsem)

Tohle vyprávění ve mně vždy vyvolá silnou emoci a hrdost na mou mámu, která to musela mít neskutečně těžké, především i kvůli tomu, že mé trable nekončili demencí, ale následoval problém se srdcem a alergie a … a … a … další. Sice jí prý ukáplo spousty slz, nikdy nepřestávala věřit, že budu žít šťastný život. Nemýlila se.

Dalo by se to parafrázovat po vzoru Rockyho motivační řeči a to tak, že život není procházka růžovým sadem, život je zatraceně těžkej a rozdává tvrdý rány. Je však jen na nás jak se s nimi vypořádáme a kolik jich uneseme.

Myslím, že jsem byl zrozen pro to, aby se ze mě stal bojovník. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč by si na mně osud připravil tolik překážek a to hned od narození. V mém životě bylo hodně momentů a záležitostí, kdy jsem musel bojovat. Ať to byl můj porod, srdeční problémy, úrazy hlavy, zlomeniny, autonehody, ať to bylo to či ono a že toho bylo, vždy jsem se s těmi problémy nějakým způsobem smířil a popral.

Jeden z pro mě největších soubojů jsem prožil již na základní škole na konci osmého ročníku. Tehdy jsem však nebojoval jen tak proti někomu, bojoval jsem proti nejhoršímu protivníkovi na světě a tím protivníkem jsem byl já sám.

I přesto, že jsem se od narození potýkal se zdravotními komplikacemi, neodolal jsem lákání sportu. A sport dokázal většinu těchto problému minimalizovat. Navíc se mi pohyb postupem času stal drogou. Od pěti let to byl fotbal a na základní škole jsem přidal atletiku a další.

Na jedné straně jistá dávka talentu, ale především bojovný duch a dřina se na mně projevili v podobě úspěchů na celostátní úrovni. Dokonce ve skoku vysokém jsem ve své kategorii neznal přemožitele. Za dalším vítězstvím, tentokrát v týmové atletice (pohár rozhlasu), jsem mířil právě v osmé třídě. Náš tým postoupil na republikový meeting, v naší kategorii jsme bodově dosáhli na týmové prvenství, závod byl tedy už jen o jednotlivcích a porovnáním s nejlepšími. Řekněme, že to byla třešnička na dortu za vydařenou sezónou. Bohužel tréninky pětkrát týdně a víkendový fotbalový zápas vedl k celkovému selhání organismu.

Probral jsem se až v nemocnici. Tělo mi hořelo a svaly nedokázali uzvednout ani ruku. Natož abych se postavil a závodil. Najednou se mi zbořil svět a cítil jsem ohromné zklamání a nasranost. Proč zase já?

Asi měsíc mi trvalo, než jsem se dal trošku do pořádku. Hlava na tom však byla hůř. Zbytek mého týmu přešel na střední školy a já to zabalil. Přestal jsem trénovat a ztratil jsem víru v sebe sama. Trvalo to asi tři měsíce, než za mnou přišel atletický trenér s tím, že mě potřebují. Nejspíš s pubertální nerozvážnosti jsem ho odmítl s tím, že nový tým na to nemá a že to pro mě nemá cenu. Navíc jsem nechtěl znovu podstupovat to zklamání z případného neúspěchu.

Něco mi však nedalo, a jakože náhodou jsem je chodil sledovat na tréninky. Tihle kluci neměli takový talent jako můj bývalý tým. Měli něco víc. Měli motivaci ukázat světu, že za to stojí a byli ochotni padnout vyčerpáním a potit krev jen aby došli do cíle.

Jejich touha dodala odvahu i mně. A já je šel odprosit. Měl jsem strach, ale našel jsem i víru.

Začal jsem znovu trénovat. Dával jsem tomu všechno a byl jsem na tom ještě lépe než kdy předtím. A vlastně i celý atletický tým na tom byl skvěle. Opět jsme procházeli všemi koly, jako po másle zbývalo pouze krajské kolo a můj sen závodit na republikovém finále by se splnil. A já bych tak využil druhou šanci.

Ovšem to bych nesměl být já. Dva týdny před závody jsem si vykloubil zánártní kůstku a bylo po snu. Doba léčby, měsíc až měsíc a půl. Dostal jsem berle, ortézu a ponořil se do smutku.

Tentokrát jsem se však rozhodl to nevzdat. Našel jsem v sobě myšlenku, že bolest je jen stav mysli a šel jsem si za tím.
Jestli jste někdy viděli skok vysoký, tak víte, že rozběh má asi 15 kroků. Trénink občas obsahuje i skok z místa. To mě inspirovalo k myšlence odrážet se na třetí krok, což by znamenalo pouze jeden bolestivý.

S touto vizí jsem dopajdal na trénink za trenérem, který to zavrhl. Zdravý je prý přednější. I přes námitky jsem se převlékl a odhodlaně mu řekl, že i takto budu lepší než náš třetí nejlepší výškař (ten mě měl zastoupit na závodech). Po dlouhém přemlouvání mi to tedy dovolil ukázat. Nastavil osobní rekord mého nástupce a pokynul. Byl jsem nervóznější než na závodech. Krok, druhý… bolest, třetí špatný a laťka padá.

"Mrzí mě to, ale vidíš, že to nejde," to byla trenérova slova. "Tři pokusy, i na závodech jsou tři pokusy," odvětil jsem a znovu postavil laťku. Raz dva tři hop a laťka opět padá. Tentokrát to byl i přes bolest zdařilejší pokus. Trenérův pohled mluvil za vše. Chtěl, ať to vzdám. Mé odhodlání však tentokrát bylo větší, než všechny zranění světa.

Kdo někdy v něčem závodil a šlo mu přitom o něco, zná ten pocit, kdy slyší jen tlukot srdce a čas je nekonečný. Cítil jsem to i tentokrát. Krok, dva, tři, ležím v žíněnce a laťka se ani nehnula. Dívám se na trenéra, ten se usmívá a já taky. "Dvacet, máš tam ještě dvacet čísel rezervu." Tento skok znamenal dva týdny mastičkářství a klidového režimu.

Na krajské finále jsem dorazil za pomoci berlí. Závodil jsem ve dvou disciplínách. Ve vrhu koulí a skoku vysokém. Skok vysoký vzhledem k mé indispozici vzbuzoval nechápající pohledy. Navíc když jsem vynechával pokusy od začínající výšky 130 cm, až po výšku 160 cm (5 soutěžních pokusů), na které někteří závodníci již končili. Pokus na 160 cm měl být zahřívací, já jsem však zaváhal a shodil. Druhý pokus byl také nevydařený. Ve třetím pokusu jsem ze sebe vydal všechno a zdárně laťku překonal. To mě uklidnilo a nakonec jsem se proskákal mezi poslední dva, kde jsem poprvé poznal hořkost porážky ve své věkové skupině.

Tento závod jsem sice nevyhrál (překonal mě kolega s týmu), ale přinesl jsem dostatečný bodový zisk pro cestu na finálové setkání vítězů. Splnil jsem si tak sen. Sen, který mi připravil velké překážky a o to víc si ho cením.

Finále jsem prožíval ve velké euforii a bylo z toho i několik medailí. Nejvíc si samozřejmě cením bronzové z výšky. Zde jsem serval úžasný souboj se dvěma atlety ze sportovních škol (sportovní školy měli větší prostor pro přípravu oproti mé vesnické škole, která na to kladla o něco menší důraz). Nakonec jsem se zastavil na výšce 183 cm. První překonal 186 cm a pokoušel se i rekord poháru, který tehdy činil 190 cm.


Když se na to po letech podívám, jsem strašně rád, že mi to život neusnadnil a nechal mě to prožít přesně takto. Naučilo mě to mnoho. Především, že nikdy nemám nic vzdávat a taky to našlo víru ve mně samotného.

PS. NEVER, NEVER, NEVER GIVE UP

Váš TMS
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fredy Fredy | Web | 10. dubna 2016 v 17:59 | Reagovat

přesně tak, máš můj souhlas :-)  ;-)

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 10. dubna 2016 v 18:27 | Reagovat

Krásně napsáno. :)

Nic se nemá vzdávat..když si uvědomím, co všechno jsem musela vytrpět, abych našla jednu jedinou kamarádku, které můžu věřit, jsem za to ráda. Za celou moji minulost, ačkoli se jí snažím vytěsňovat. Čím více ran, tím líp...

3 time-for-style time-for-style | 11. dubna 2016 v 9:14 | Reagovat

Zdravím,

jsem rád, že se s ideou článku ztotožňujete a těší mě, že se vám líbí jak jsem svůj příběh převedl na papír.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama