Fair play

19. dubna 2016 v 13:44 | TMS |  Ostatní

Je víkend. Sobota. Celý den chči..leje, ale i tak jsem se rozhodl víkend zasvětit sportu. Fotbalový obhájce titulu -Viktoria Plzeň míří k nám do Zlína. Věřím, že by to mohl být vyhecovaný zápas, plný krásných akcí a tak mířím na stadion.

Přišlo něco přes čtyři tisíce diváků, takže volných míst je k vidění dost. I tak zde vzniká zajímavá atmosféra, která zhruba naplňuje očekávání. Pro zajímavost musím uvést, že kapacita zdejšího stadionu je něco přes šest tisíc diváků a průměrná návštěvnost Sparty v loňském roce bylo něco přes devět tisíc diváků a to má kapacitu stadionu necelých dvacet tisíc. Navíc má Praha přes milion obyvatel, což znamená, že zlínská návštěvnost na počet obyvatel je víc než slušná a můžeme si zatleskat.


No ale pojďme dál. Zápas začíná minutou ticha na památku zesnulého bývalého hráče. Po výkopu se zápas dostává do slušného tempa a Zlín brzy vede brankou Poznara. Nejšťastnějším mužem tohoto okamžiku je dozajista postarší pán v řadě za mnou, který v radostných oslavách zapomíná na věk a všechny bolístky s ním spojené a radostně skotačí s ostatními fanoušky v řadě. Občas nevědomky zaslechnu jeho komentář a poznávám tak, že zlínský fotbal je jeho srdcovka.


Do konce poločasu se už nic extra významného nestane a tak si můžu jít vystát řadu na klobásku. Zde se cítím jako za dob komunismu, kdy se čekávalo v dlouhých frontách na banány. Samozřejmě chápu, že když čtyři tisíce lidí, lačnících po tvrdém kontaktu na hřišti ucítí vůni pečícího se masa, tak co nejdřív potřebují něco zakousnout. A tak i já trpělivě čekám na své dvě klobásky, mimochodem byli moc dobré.

Po poločasovém odpočinku usedáme zpět na své místa, na které přes poločas začalo mrholit. Proto se s partnerkou choulíme do deky v napětí a s vidinou vítězného konce.

Vidina byla asi u všech na stadionu. Každý měl však trochu jinou. Holčina co roznášela pivo, toužila po brzkém konci, aby měla, padla. Ochranka toužila a policie toužila po bezkonfliktním zápasu. Plzeň chtěla otočit a Zlín chtěl konečně vyhrát. Po čem, ale toužili sudí mi je vážně záhadou.

Druhý poločas totiž začal úplně opačně, jak poločas první. Plzeň se dostávala do gólového tlaku (to se dalo čekat), ale pro diváka to vypadalo, že jim k tomu pomáhá i pán v černém. Netroufnu si říct, že to bylo úmyslně, ale zlínští diváci a především ten postarší pán by vám o tom mohl říci něco víc.

První udivující momenty nastali v okamžiku, kdy plzeňský "kotel" zapálil několik dýmovnic za brankou domácího gólmana. Ten se nám ztratil z dohledu jak rákosníček v mlze a kapradí. Kouř byl natolik silný, že vybíhal s vápna a žádal o přerušení hry. To však pomezní i hlavní přehlíželi, i když bylo jasné, že se v dýmu moc hrát nedá. Naštěstí ani hráči Plzně v této mlze nemohli najít bránu a tak stav utkání zůstal nezměněn.

Za mlhavého stavu navíc vzplály emoce domácích diváků stejně, jako plzeňské dýmovnice a na hrací plochu létaly různé předměty v naději, že zasáhnou asistenta na pomezní čáře. Bohužel všechny pokusy byli marné a ten s ladností lesní žínky proplétal po lajně dál.

Co však přišlo zhruba v polovině druhého poločasu, bylo do nebe volající. Ruku hostujícího hráče musel při kochání se z pražského hradu zahlédnout i náš pan prezident, a to i kdyby byl v nevinném alkoholovém opojení (podotýkám, že proti občasné degustaci alkoholu nic nemám).

Bohužel tuto "boží ruku" nikdo z rozhodčích neviděl a následně z ní padla vyrovnávací branka. Navíc po následném rozhořčení domácích hráčů musel jeden z nich pod sprchy. Tato červená karta naprosto ovlivnila zápas a dodělala dílo zkázy v podání rozhodčích.

To že druhý gól v síti domácích skončil po hrubce domácího brankáře, už nic nemění na tom, že zarputile bránící zlínský celek se po tomto ovlivnění naprosto sesypal a splnil tak přání všech plzeňský fanoušků lačnících po bodech. Aneb třikrát sláva především pomeznímu, který si následnou pivní lázeň opravdu zasloužil.

Ne za to, že to postil, ale za to, že jsem se stále nedoslechl, že by se třeba nějakým způsobem zlínským omluvil (např. v mediích). To, že to byla jasné ruka, řekl i šéf rozhodčí, jestli to pomezní neudělal schválně, ať zvedne hlavu, píská dál, ale ať se na to soustředí a k dalším chybám se postaví jako chlap.

A co provinilec Petržela, ten by taky mohl vytáhnout hlavu z písku a čelit své ostudě. Když to neodpískal rozhodčí, mohl se k tomu postavit on v duchu fair play a přenechat balón domácím. To by se mu však nesměli v očích točit dolárky, jak strýčkovi Skrblíkovi. Někdy je mi smutno, že slovo čest se ze sportu čím dál víc vytrácí.


Co však asi řekl domácí trenér svým hráčům. Nejspíš je trochu pokáral, že to nezvládli, když na to šanci měli, ale potom jim řekl, aby zvedli hlavy, že do toho to srdíčko dali. A to jim vzkazuji i já hlavu vzhůru, zápasů je ještě dost, kde můžete divákovi ukázat, že jste lepší, než si vůbec myslíte.

Sportu zdar a fair play obzvlášť!


Váš TMS
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama