Zamknuté dveře-II. část

3. března 2016 v 22:36 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
"Tak co je to tentokrát?" zeptal jsem se první. "Nový začátek. Dám ti peníze na dům a auto, dám ti vysokoškolské diplomy a nechám tě zapomenout na všechno špatné a můžeš tak dokázat něco nového." "Kde je háček, tentokrát?" "Žádný háček není, prostě ti jen vymažu vzpomínky. Nechám tě zapomenout na všechno tvé utrpení, všechnu tu smrt, lež a tvé chyby. Můžeš začít žít nový život, který bude lepší.""Jsi šlechetný, ale opět tě musím odmítnout. Své strasti prožívám rád."

Tentokrát to bylo jednoduché. Každá má životní bolest ze mě učinila silnější osobnost. Proto o ni nechci přijít, protože chci být silný.


Slovo šance, zelená žárovka a vcházím do lesa. Muž má myslivecký oděv a v ruce zelenou pilulku. "Když nechceš smazat vzpomínky, co takhle kdyby si měl možnost něco změnit? Co takhle kdybych tě vrátil v čase? A ty ses tak mohl vyvarovat věcem, kterých lituješ?" "Děkuji, ale děláš má rozhodnutí čím dál lehčí. Opět nemůžu přijmout. Svých chyb totiž dostatečně nelituji. Jsou mi totiž přínosem. Kdybych neudělal nikdy v životě žádnou chybu, neměl bych se z čeho poučit a nebyl bych tam, kde jsem. A já jsem spokojený."

Láska. Slovo láska mi v hlavě vrtá a otevírám další dveře, na které svítí azurová žárovka. Ocitnu se na pláži a v moři na mě čeká můj známý neznámý. Má pouze světlomodré plavky a vypracovanou postavu. "Říkal si, že ti to usnadňuji, tak co takhle pilulku na věčnou lásku?" "To se mi líbí, tu bych snad bral. Prozraď mi, ale její úskalí?" "Nemá to žádná úskalí. Dám vám luxusní loď, všechny potraviny světa, tento ostrov, energii. Budete tu s tvou ženou nikým nerušeni, už na věky věků." "To znamená, že už neuvidíme své blízké?" "Vždyť budete spolu. Co víc byste si mohli přát? Budete mít vše, po čem zatoužíte." "Děkuji, ale má žena by toužila i po rodině a přátelích a to nám nemůžeš splnit."

Předposlední dveře. Modré světlo. Slovo-naděje. Neznámý v modré košili. Vcházím do letadla a vidím modrou oblohu. Nádhera. "Už nevím, co bych ti mohl nabídnout. Všechny nabídky mají pro tebe špatné vyhlídky. Tak co takhle, kdybych ti umožnil vidět budoucnost?" Přemýšlím, přemýšlím snad hodinu. Neznámí jen mlčky sedí a pozoruje oblohu.

Najednou se zase zvedne a říká "Asi to zase nechceš, že?" "Nechci." Odpovím smutně. "Chápu." Vracím se na židli a vím, že bych nebyl šťastný. Pokaždé když bych viděl budoucnost, cítil bych se beznadějně. Neprožíval bych napětí a naději, že něco dopadne tak jak chci. Měl bych žít život bez překvapení? Tak žít nechci.

Zbývají poslední dveře. Přemýšlím, co bude. Čekám, kdy se rozsvítí fialové světlo. Čekání je však únavné a padají mi víčka.
Na klimbnutí hlavy se proberu a vidím fialovou záři. Poslední dveře jsou otevřené a posledním slovem je poznání.

Vcházím do živého města zahaleného do roušky barev. Převládá fialová. Je to, jak kdybych měl kouzelné brýle. Už na mě čeká. Má fialové boty a motýlka. Není to překvapení a to sem nepotřeboval ani vidět budoucnost.

"Tak je tu naše poslední setkání. Chtěl bys, abych ti nabídl něco i tentokrát?" toto jsem však nečekal a nevěděl co říct. "Váháš?" "Ano, nevím, zda další nabídka nebude zase nějaký chyták?" "Chyták? Já jsem ti nikdy nenabízel, žádný chyták. Mé nabídky pouze nebyli dokonalé. Ale to život přece není ne?" "Ano, máš pravdu." "Dobrá tedy dám ti poslední nabídku. Vím, že nejsi hlupák, jinak by si nepřišel až sem, ale co takhle kdybych ti nabídl tvůrčí inteligenci. Byl bys tak inteligentní, že by si rozuměl všemu, na co by ses podíval. Věděl bys, jak funguje vesmír. Nikdo by tě neobelhal, protože by si v něm četl jako v knize. A vymyslel bys lék na rakovinu, zvrátil bys skleníkoví efekt, mohl bys dokázat cokoliv. Stačí si pouze vzít tuto pilulku."

"Je to dobrá, férová nabídka." "Ano to je, ale jsi ochotný vzdát se svého života?" "Nevím, zda na to nejsem příliš velký zbabělec. Poraď mi: je důležitější život můj, nebo všech ostatních?" "Zeptej se svého srdce." "Mé srdce se bojí. Bojí se, že přijdu o všechny, protože mě nikdo nepochopí. Byl bych jiný a možná bych pochopil příliš mnoho na to, abych pochopil já je. Jsem zbabělec." "Tak odejdi."

Vracím se zpět do místnosti. Při vstupu do dveří puknou barevné žárovky. Je konec. Promarnil jsem příležitost. Jsem zbabělec. " A kdo vlastně jsi?!" volám skrz zavírající se dveře. "Já jsem ty." Dveře se zavřely a já byl v rozpacích. Ničemu nerozumím a nevím jak ven. Usedám na židli a nervózně se začínám houpat. Přehnal jsem to, nohy mi letí vzhůru a já padám…

Letím nějak dlouho, už nemám ani židli. Co se to děje! Všude je tma. Vítr mi fouká do očí, až se to nedá vydržet, zavírám je a čekám náraz.

Nic. Nestalo se nic. Vítr utichl. Já otvírám oči. Je tma, ale vidím světlo. Něco mám přehozené přes hlavu. Mocně máchám rukama, abych se sebe odhodil… peřinu.

Takže se mi to celé zdálo? Já si ale nepamatuju, že bych šel spát. Mám nějak sucho v ústech a tak se jdu napít. Vracím se kolem pracovního stolku, když v tom…

Když v tom vidím něco zvláštního. Na stole leží psací pero, papír a tabletka. Strach, lítost, začátek, šance, láska, naděje, poznání…

P. S. Někdy je největším hrdinstvím zbabělost.


Tak co to bude tentokrát?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama