Proč žít v temnotě, když můžeme rozdávat světlo...

23. března 2016 v 23:17 | TMS |  Ostatní

Je půl osmé ráno. Jsem ještě otupělý. Vlažným tempem pojídám ovesnou kaši a sleduji pohyb mraků. Lžička cinká o prázdné dno misky a já dostanu polibek na tvář, že jsem jako šikovný kluk všechno spapal. Na stůl mi přistane horký čaj a já můžu dál rozjímat nad podstatou dnešního dne.

Dívám se na probouzející se město a přemýšlím, co se lidem asi honí v hlavách. Proč jsou všichni, tak uspěchaní a jestli je baví práce, kterou dělají. Jestli ne, tak nechápu proč do ní tak spěchají.

Jarní paprsky slunce, ozařují silnice i budovy, jenže po obloze se pohybuje soumrak temnoty. Horký čaj mi proudí tělem a já cítím, jak mi teplo putuje až do konečků prstů. Věřím, že se mraky na obloze roztrhají a bude krásný den.

Pokračuji ve své denní rutině a čas nezastavitelně utíká. Je něco kolem deváté, když zabrouzdám na internet ke zprávám dne.

Zase!? Zase se zkouší prodrat na světlo světa temná stránka lidské společnosti. Opět touží po světlech novinářských reflektorů a medializaci jejich teroru. Opět se snaží nahnat strach a ukázat svou sílu skrz bolest. Vážně si myslí, že těmito zbabělými pokusy přetvoří svět k obrazu svému? Nevěřím a doufám, že ne…

Jistě už jste o tom slyšeli i vy a jistě tušíte, o čem tedy píšu. Teroristický útok v Bruselu. Poslední dobou nám podobné zprávy čeří hladinu spokojenosti čím dál častěji. Ať je to poslední Brusel, Ankara, Paříž a další podobné, všechny tyto činy v nás mají vyvolat jeden společný pocit a tím je strach.

Myslím si však, že poslední dobou i přes hrůznost činů začínáme být lehce otupělý na tento typ strachu. Samozřejmě nás stále zamrazí při pohledu na fotky zkázy, ale pomalu v sobě nacházíme vzdor a sílu postavit se temnotě. Například i tím, že se nenecháme zastrašit a dál cestujeme do cizích zemí. I mě dnes vyskočila na mysl otázka, zda nemám bojkotovat plánované výlety do Irska, Skotska, Dubaje a Norska. Tím bych však podpořil všeobecnou paniku a moc těchto temně smýšlejících lidí a to já nechci.

Myslím, že tento postoj sem v sobě vybudoval již jako mládě a to v září roku 2001. Bylo to po pádu dvojčat. Tehdy jsem se nacházel v Řecku a den po útocích jsem se měl vracet zpět do Česka. Media neprobírala nic jiného a propukala davová panika, jak mezi účastníky zájezdu, tak mezi rodilými Řeky. Netuším, jak se cítila má rodina, která byla v Čechách, ale jistě jsem jim jejich pocity nezáviděl. Tuším, že strach o mě jim nedal spát.

Den odletu byl chaotický a nervózní. Co nám na důvěře nepřidalo, byli bezpečnostní procedury před odletem. Již si nepamatuji, co všechno jsme museli podstoupit, ale vím, že se nám odlet zpozdil o dvě a půl hodiny. Po příletu na tehdejší Ruzyň mě očekávali prarodiče. Tak šťastné jsem je doté doby viděl snad jen po narození mého bratra. Šlo vidět, že v tomto případě teroristický čin strach opravdu vyvolal.

Já jsem se je však snažil všechny uklidnit a rozhazoval jsem úsměvy na všechny strany a tvářil jsem se jako nebojácný hrdina, kterého nic nerozhází a nemůže se mu nic stát. Opak byl pravdou, půlky jsem měl stáhnuté po celou dobu letu.

Co mě však halí mysl do roušky smutku ještě víc jak zmařené životy nevinných, je otázka jak někdo může tuto kulturu obhajovat, nebo sní sympatizovat či dokonce proč svéprávný člověk dokáže obětovat svůj život při sebevražedném atentátu.

Jestli mě dokáže někdo vysvětlit, jaký je rozumný důvod obětovat svůj život, jen za to že vám to řekne zfanatizovaný, nasraný, zbabělý člověk s Hitlerovskou ideou budu rád, když mi to napíše do komentářů.

A jestli to dělají proto, aby se z nich stali opěvovaní mučedníci, tak se jejich snaha míjí účinkem a marní své životy. Mučedníky a hrdiny se stávají civilisti, na kterých vykonají toto zvěrstvo. A v mé duši jim a jejich rodinám vzdávám úctu.
Právě tyto zmařené životy by v nás měli vyvolat otázku, kde se v naší společnosti stala chyba a jak ji napravit.

Jestli si myslíte, že není ve vaší moci změnit svět, tak věřte, že je. Každý máme tu šanci, už jen tím, že se o tom rozumně a klidně pobavíte večer s chlapy u piva. Nebo třeba tím, že svůj, nebo můj názor budete sdílet na nějaké sociální síti.
V čem vlastně tkví má myšlenka? Odpovím vám názvem filmu - Pošli to dál. Kdo tento film viděl, tak už ví. Pokud jste neměli tu čest, vřele doporučuji.

Je to jednoduché, pokud předáte dobrý skutek, nebo v tomto případě pozitivní myšlení a daný člověk to zase předá dalšímu, vznikne jeden velký řetězec, který může vyústit ve velkou skupinovou vizi.

A teď se ptám, myslíte si, že pokud tuto skupinovou vizi budou mít stovky, tisíce, desetitisíce či miliony lidí, tak ten svět nezměníme?

Změníme! Každé stádo potřebuje svého pasáčka, ale pokud se pasáčkovi stádo rozuteče tak už pasáčkem není. Je to vzájemná symbióza. Proto jestli my, obyčejní lidé, budeme držet za jeden provaz a budeme si předávat sílu svobodné myšlenky, budeme o tom mluvit a věřit v to, tak o tom budou muset mluvit i ti mocní a ty už s tím můžou a musí něco udělat.

Máme tu možnost, že máme sociální sítě a média. Naše myšlenky můžou proudit po celém světě a můžeme tím rozehnat strach z temného oblaku, za kterým se schovávají zbabělci bojící se šířit dobro a pouze kolem sebe plivou zášť a závist.

Prvními vlaštovkami v tomto směru byla například redakce časopisu Charlie Hebdo, která se nezalekla ani po útocích na jejich kanceláře, nebo belgické karikatury čůrajícího chlapce s nápisem Čurám na vaše bomby.

Nebojme se proto ani my. Lidé s dobrými úmysly jsou v přesile, tak nepodlehněme laciným našeptávačům, mějme svobodnou mysl a pošleme to dál. Pak už temnota nebude mít místo na světle světa.

Buďme hrdiny, ukažme čistotu a světlo naší duše a zažeňme temnotu …

Já tedy posílám "Faith, Love, Hope" (Víru, lásku a naději).

Váš TMS


P. S.: Pokud se vám myšlenka tohoto článku líbí, budu rád, když ho pošlete dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama