I zamknuté dveře, můžou být volbou...

2. března 2016 v 23:17 | TMS |  Ostatní

Máte taky občas ten pocit, že stojíte za zamčenými dveřmi a nevíte jak dál? Také se mně to stává. Myslím si, že pocit beznaděje prostě k životu patří. Musíme se však s tímto pocitem umět vypořádat. Ano, říkám to jednoduše, ale jednoduché to vážně není. Položím proto trošku jinou otázku. Proč lidé vymýšlejí stále důmyslnější a bezpečnější trezory? Odpověď je jednoduchá, protože se pokaždé najde způsob, jak se i do nebezpečnějšího trezoru dostane nějaký zloděj.

Co nám z toho tedy plyne? Odpovím. Každá životní situace má nějaké východisko, nějakou možnost, jak ji vyřešit. Zaleží proto jen na nás, jak moc budeme toužit najít odpověď.

Jedni z mála lidí, kteří znají na všechno odpověď, jsou lidi z teleshoppingu. Mají zázračné pilulky na hubnutí, vypadávání vlasů, prostě na všechno. Věřím, že se blíží doba, kdy vymyslí pilulky na zaručeně šťastný život. Co na to říkáte, dali byste si jednu takovou?


Jelikož jsem měl dnes touhu přemýšlet a hrát si s fantazií zabrouzdal jsem ve svých myšlenkách také k zamčeným dveřím.
Ocitl jsem se ve velké oválné místnosti. Místnost neměla okna, jen dveře. Napočítal jsem jich přesně sedm. Nad každými dveřmi vysela žárovka jiné barvy. Žádná z nich nesvítila a nenašel jsem ani vypínač. Uprostřed místnosti visela na tenkém drátu žárovka průhledná, vyzařující čiré světlo. Přesně pod ní byl masivní, dřevěný, pracovní stůl s židlí. Na stole leželo psací pero a kniha. Kniha nesla název život.

Když jsem knihu otevřel, její listy byli prázdné. Byl jsem překvapený a rozběhl se ke dveřím. Zamčené, zamčené a zase zamčené. Byl jsem zde uvězněn. Zmocňoval se mně strach. Nejspíš přesně tento pocit po mě někdo chtěl.

Mrazilo mě v zádech, ale šel jsem se posadit. Uchopil jsem knihu a snažil jsem se v ní něco najít. Listoval jsem v ní zběsile tam i zpět. Marně. Beznadějně jsem položil hlavu na stůl a snažil se uklidnit. Pokoušel jsem se zastavit bezhlavý tok myšlenek a začít si věřit. Vždy je nějaká možnost. Opět jsem se posadil a uviděl jsem otevřenou knihu. Najednou byl na prvním listu knihy nápis. Strach.

Po přečtení se rozsvítila červená žárovka. Osvětlovala dveře pod sebou a já tušil, že budou odemčené. Rozvážným krokem jsem se přiblížil a stlačil kliku.

Dveře se rozletěly a mě ozářilo rudé světlo. Poté co si mé oči zvykli na příval světla, spatřil jsem úžasnou scenérii v podání západu slunce.



"Úchvatné, že?" ozval se hlas muže stojícího vedle dveří. "Kdo jste?" zeptal jsem se. "A kdo jsi ty?" odpověděl mi odpovědí. Následně jsem se mu představil, ale tvrdil, že na to se mě neptal. Nejspíš jsem ho nepochopil. "Proč tady jsem?" pokračoval jsem ve vyptávání. "Jsi tady, protože mám pro tebe obchod." "O co jde?" "Daruji ti nesmrtelnost, stačí, když si dáš tuto pilulku." "Ne, děkuji." Chtěl jsem se otočit a odejít. Něco mi tu nehrálo a ani jsem netoužil žít věčně. "Počkej!" zvolal hlubším hlasem. Podíval jsem se tedy na něj a pořádně si ho prohlédl. Měl černý oblek s červenou kravatou, byl upravený a na tváři mu rašilo strniště. "Něco ti ukážu." Řekl a chytil mě za ruku. Viděl jsem sám sebe, jen o něco starší. Byl jsem v nemocnici a vypadal jsem dost špatně. Obraz se začal rozmazávat a já začal cítit bolest. Obraz skončil a já se pozvracel.

"To byla tvá smrt. Zastal ses přepadené dívky. Dostal si za ní slušnou nakládačku, ale odešel si po svých. Přivolaným záchranářům si tvrdil, že jsi v pohodě a tak tě po ošetření pustili domů. Bohužel si měl otřes mozku a dostal si závrať na schodech, ze kterých si spadl. Přerazil sis koleno, zlomil žebro a natrhl játra. Bohužel na natrhnutá játra nikdo nepřišel a ty si tak po dlouhém boji v nemocnici zemřel na vnitřní krvácení. Když mou nabídku využiješ, tak tě nic takového nepotká. A s takovou mocí můžeš dokázat velké věci! Představ si to!"

Zmocnil se mě strach. Strach z bolesti a strach ze smrti. Začal jsem se klepat a už jsem chtěl souhlasit. Nakonec jsem, ale prozřel. "Ne děkuji. Raději prožiju, krátký život s láskou v srdci, než žít navěky sám."

Vrátil jsem se tedy do místnosti a posadil se na židli. Přemýšlel jsem, zda jsem neudělal chybu. Mohl jsem změnit svět. Něco pro mě mělo však větší hodnotu. Láska k mým bližním. Nedokázal bych žít s vědomím, že jsem přežil své děti, vnuky, pravnuky a neustále dokola prožívat tu lítost ze ztráty svých blízkých.

Lítost. Kniha byla opět otevřená a na druhé straně byla lítost. Tentokrát svítilo světlo oranžové. Ve dveřích jsem spatřil východ slunce a opět zde čekal onen neznámý muž. Tentokrát měl tmavomodrý oblek, košili bez kravaty a oranžový kapesníček.

"Nesmrtelnost si odmítl, ale co takhle svět bez nemocí?" to se mi zdálo jako férová nabídka a šáhl jsem po pilulce. Už, už jsem jí chtěl vložit do úst, ale počkat, počkat. I nesmrtelnost měla své nástrahy. V čem je zakopaný pes tentokrát?

"Ne, děkuji. Je to lákavá nabídka, ale nemůžu jí přijmout, jelikož mám příliš velkou zodpovědnost." Vrátil jsem se ke stolu a obhajoval jsem své rozhodnutí. Kdyby lidé nepoznali nemoci, nepoznali by ani soucit s nemocným, neměli bychom možnost přibrzdit a vidět svět z trochu jiné strany a nepoznali bychom respekt. Respekt z vážné nemoci, který nás donutí myslet jinak. Všechno zlé je k něčemu dobré.


Začátek. To bylo další slovo v knize. Žlutá žárovka, opět ten samý muž. Tentokrát měl světlý oblek, zlatý prsten, rozepnutou košili, zlatý řetízek a zlaté hodinky. Hodinky ukazovali pravé poledne a šlo to poznat i na teplotě prostředí. Ocitl jsem se v poušti. Pohled krásný, jen mi tu chybí život.
...

Abych vás udržel v napětí, rozdělil jsem tento příběh do dvou částí. Pokud vás tedy zaujal, již brzy zde přidám jeho konec.

Váš TMS.

Dodatek- Konec příběhu najdete v sekci psychologie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | E-mail | Web | 3. března 2016 v 9:33 | Reagovat

Pěkný příběh! Taky bych nechtěla žít bez emocí, ani být nesmrtelná. Těším se na pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama