Hořká komedie života...

9. března 2016 v 20:31 | TMS |  Ostatní
Do hlavy mi proudí krev a srdce pumpuje o závod. Gravitace mě táhne k zemskému jádru, bezpečnostní pás mě však nehodlá pustit.

Komedie života dokáže být občas dost hořká. Život nám nabízí veselé chvíle, ale i chvíle, po kterých vám zůstane pachuť hořkosti ještě hodně dlouho. Ještě za dob kdy zima měla něco společného se sněhem, jsem si i já vypil svůj kalich hořkosti do dna.


Pokud zvládnete překonat nádorové onemocnění, čekají na vás pravidelné kontroly u lékaře, zda se nemoc nevrátila. Jednoho zimního dne měl takovou kontrolu naplánovanou i můj otec.

Zima přináší různá úskalí, nejviditelnější však bývá sníh. I tento den se bez něj neobešel. Napadlo snad 20 cm nového a mrzlo, až praštělo. I přesto museli rodiče vyrazit na cestu.

Daleko nedojeli. Asi za 15 km se na náledí, urval návěs protijedoucího kamionu a rodiče vytlačil do příkopy. Řidiči z povolání mívají docela dost napilno. Tentokrát tomu nebylo jinak, a tak si kamión vesele ujížděl dál.

Leží tam v příkopě, nožky má nahoře a volá cože, cože? Tak by se dala popsat situace mé matky. Jak je známo, žena je tvor hysterický a tentokrát tomu nebylo jinak. Poté co se náš Ford měkce skutálel do sněhové podušky, jí popadla nezkrotná hysterie. Naštěstí ji otec brzy zpacifikoval, díky čemuž se mohli i za pomoci kolemjedoucích dostat z vozidla.

Naštěstí se jim nic nestalo a máti mě tak mohla o všem informovat. "Spíš?" "Ne mami, o půl páté vážně nikdy nespím." "Nedělej si ze mě srandu!" "Jak bych mohl, mami." "Myslela jsem to vážně." "A co potřebuješ?" "No, máme takový malý problém." "No tak co se stalo? Už to prosím tě vyklop." "No, trošku jsme sjeli do příkopy." To mě konečně probralo a uvědomil jsem si, že to asi nebude taková sranda. "No a jste v pohodě? Co jste dělali?" "No trochu nás vytlačili." "Ježiši, a jste v pohodě?" "No asi jsme." Začínalo mě znervózňovat její chození kolem horké kaše. "A kde jste? Mám pro vás zajet?" "A, můžeš pro nás zajet?" "No však se ptám, kde jste?" " Jsme na cestě u Vsetína." "Už jedu."

Zvyšoval se mi tep. Oblékl jsem se rychlostí blesku. Vyběhl před dům, nastartoval, připoutat se a vyrážím. Sakra, vždyť mám zamrzlé všechny skla. Uklidni se, říkám si. Oškrábu skla a start číslo dva. Tentokrát mi už nic nebrání a tak zadupávám plyn. Výjezd ze dvora na silnici je do menšího kopečku. No v zimně i tento kopeček dokáže potrápit. Byl to i tento případ.

Jelikož stále celkem sněží, tak silničáři jezdí sem a tam. Tuším, že před chvílí projeli kolem našeho výjezdu. Ptáte se, jak jsem to poznal? Poznal jsem to díky nepřekonatelné sněhové barieře, která jim vyjela z radlice přesně na náš výjezd. No tak zase zpátky na dvůr a rychle pro lopatu. Tolik pohybu po ránu to si snad ani nezasloužím.

Měli jste někdy den blbec? Dnešek toho byl prototypem. Sníh je odházený a já se vracím do auta. Mezi tím však proběhla série telefonátů, na které jsem nereagoval, jelikož jsem si telefon nechal v bundě a bundu v autě. Měl jsem být informován o tom, že už nemusím jezdit, že odtah už je zařízený a už jedou. To jsem však netušil a vyrážím.

Na konci naší vesnice začíná lesní zóna. Jelikož je něco málo po páté, je zde tma jak v pytli. Ač je zde povolených 90km/h nedá se jet víc než 50-60 km/h. Tímto plíživým tempem se blížím k protijedoucímu vozidlu. Jelikož mám ještě zalepené oči z postele, záře světel mě trochu oslní.

Vozidlo přejelo, za ním mě však čekalo nemilé překvapení. Srna co asi chtěla jít do guláše. Nevím, kdo ztuhnul víc, jestli já nebo ona. Chtěl jsem se jí vyhnout, ale kroucení volantu ničemu nepomohlo. V dáli jsem ještě spatřil světla, a pak přišel náraz. Bum! Náraz rozhodil celé vozidlo a já mířil do protisměru. Nějakým zázrakem jsem se dokázal vrátit do svého pruhu těsně před projíždějícím kamionem.

Co jsem však nedokázal, bylo udržet se na vozovce. Začala mě stahovat hráz do příkopy. No nesjel sem tam. Stalo se něco horší. Najel jsem na začátek svodidel a tím pádem jsem se proletěl jako v kobře 11.
Letím. Čas se zastavuje. Sakra, zamknul jsem dveře od domu? No letím dál a rotuji. Sem už hlavou dolu a vidím, že nevidím nic. Zapři se, bleskne mě hlavou. Pořádně chytnu volant a zapřu se do sedadla. Adrenalin se mi pumpuje do žil a očekávám náraz. Čas je nekonečný…

Práásk. Dočkal jsem se. Krev mi proudí do hlavy. Křečovitě držím zlomený volant a sedím snad až na zadních sedačkách. Zlomil jsem totiž i sedák. Ale počkat, proč jsem tedy hlavou dolů? Dochází mě, že mé vozidlo rotuje na střeše. Tak raději rychle ven.

No ještě si trošku povisím a uklidním se. Dobrá jdu na to. Odpoutat se a vylézt. Z pásu jsem se dostal ale jak ven, když nejdou otevřít dveře?! Zkusím přes přední sklo, které je vyražené. No neprotáhnu se, kapota je přilepená k silnici. Buší mi srdce, jelikož si uvědomuji, že jsem v protisměru a potřebuju se tak dostat ven.

No zkusím vyrazit okýnko u dveří a vážně se mi to daří. Konečně jsem venku. Běží za mnou nějaká holčina. "Jste v pořádku?" "Jo, bez problému."Odpovídám a cítím se jako poslední akční hrdina v Čechách. "Ale jste od krve!" "To je jen škrábanec." Usměju se na ni. Cítím se jako tvrďák a házím po ní očkem. Marně, dobíhá za ní i její přítel.

Společně převracíme auto na kola, a odtlačíme ho na kraj vozovky. Dávám trojúhelník, děkuju za pomoc a jdu volat našim.

"Už nemusíš jezdit, už jsme skoro u nás." Slyším z telefonu a vidím projíždět potlučený ford. "Jsi tam? Už vjíždíme do dědiny." To je snad zlý sen. Takže tohle všechno jsem podstoupil zbytečně. Štípněte mě někdo. To snad ne.
"Hej, mladej, si tam ozývá se z telefonu. Už jsme doma a nejsme jediní, kteří bourali. Pod dědinou stojí taky jedno potlučené auto." "To jsem já mami."

Telefonem zavládlo ticho a pak spousta otázek. Raději jsem si strčil telefon do kapsy a neposlouchal další hysák. Dva hysterické záchvaty za den, to je moc i na hodně otrlého chlapa. Celkem se divím, že z toho otci nevypadali vlasy.

Krev mi stéká po tváři. Paprsky slunce se pomalu probouzejí a já jsem unavený jako prase. Tohle je snad špatný vtip. Sedám si na svodidla a čekám na odtah. Slyším šustění větví v lese. Už jí vidím, ta mrcha srna to asi rozchodila. A jestli ne tak, je to další past na řidiče.

Z ničeho nic mě popadne takový záchvat smíchu, až přepadnu do závěje sněhu za svodidly. Uvědomil jsem si totiž, že dnešní den je jako scéna z filmu. Z nějaké pořádně hořké, černé komedie. A to je teprve ráno.

P. S. Odpolední cesta do práce s kolegou skončila o něco lépe. Na střechu, jsme to totiž nehodili. Tentokrát jsem v příkopě skončil v roli spolujezdce. Aneb když se daří, tak se daří. Snow vs. Car - 3:0.

Co z toho tedy plyne? Řekl bych, že jeden z Murphyho zákonů-Jakákoliv situace, ať je sebehorší, má schopnost se zhoršit.

Nakonec řeknu jen to, že pokud nejde o život (v tom případě sice šlo) jde o h..no. Tak se dívejme pod nohy.


Váš TMS.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama