Cesta vlakem, aneb jedno velké překvapení

21. března 2016 v 8:54 | TMS |  Mapa gastronomických zážitků a cestou necestou...

Po dlouhé době jsem se odhodlal vyzkoušet kvalitu rychlíku ČD. Bylo to těžké rozhodnutí, ale rozhodl jsem se překonat. Ne že bych nerad jezdil vlakem, ale opravdu nerad jezdím obyčejným vlakem. Bohužel si totiž myslím, že máme v tomto ohledu co dohánět.

Stojím na nástupišti a vyčkávám příjezd vlaku. Nástupiště se plní. Je tu celkem dost hlučných dětí v teplákovkách Dukly. Vypadá to, že měli nějaké soutěžní klání, které dopadlo dobře. Poznal jsem to díky jejich hlasitému projevu.

Vlak přijíždí a dav se rozbíhá. Každý si snaží urvat své místečko slávy v podobě sedadla. Raději vyčkávám a věřím, že se najde něco i pro mě.


Po tom co upadla davová psychóza, se zapojuji do hledání i já. Za místo bych byl vděčný, jelikož mě čeká cesta z Prahy až do Otrokovic (300 km).

Našel jsem. Vcházím do kupé, kde je volné dvousedadlo u okna. U dveří sedí asijská rodinka a naproti mně zralá paní s rudým hárem. Vytahuji si knihu (Etiketa pro mladé-L. Špaček) a začínám číst. Občas se mi v zorném poli mihne asijská rodina, která je na tolik kultivovaná, že kdybych byl slepý, tak ani nevím, že zde jsou.

Co mi však neunikne ani přes zapálení do knihy je spolusedící od naproti. Jelikož i ke mně se už donesl vynález zvaný mobil s fotoaparátem, tak vím, jaké pohyby provozuji, když si něco fotím. Tím pádem mi bylo jasné, co bez zeptání provádí dáma naproti. Navíc její provedení bylo dosti neohrabané a štelovala se na fotku celkem dlouho. Výraz v tváři a vyplazený jazyk mi jen dotvářel atmosféru toho, že se schyluje k zachycení mistrovského díla.

Chápu, že roztomilost asijského dítěte anebo neznalost této cizokrajné lidské rasy ji mohla přinutit k tomuto činu, ale co by na to řekl pan Špaček nevím, avšak tuším. Raději se tedy jdu ponořit do jeho rad v psané formě a možná se taky stanu objektem jejího fotoaparátu. Kdo ví, třeba je to uznávaná umělkyně.

O pár stanic dál vystupuje fotografka a na další stanici rodina z dálného východu. Přisedá si ke mně otec s dcerou. Holčička mohla mít okolo dvou let a táta byl o něco starší jako ona a tak mohl mít kolem třiceti.

Poté co se usadili, jsem si naplno mohl prohlédnout jeho drsný výraz, nějakou tu kovovou ozdobu ucha a potetované tělo. Tři sekundy mi stačili na to, abych je raději dál nezkoumal. Bylo to těžké, dívka se nejspíš učila mluvit a tak si celou cestu žvatlala sama pro sebe. Otec byl asi celkem otupen, jelikož to má doma a jediné co ho vyvedlo z míry, byla pachová stopa, znamenající výměnu pleny.

Tak tohle pro mě znamenalo morovou ránu. Myslím, že cesta z Pardubic do Otrokovic se zadrženým dechem bude novým národním rekordem ve vytrvalostním zadržování. Operace s názvem pampers byla úspěšná a my mohli vesele pokračovat v dětském žvatlání.

Další pro mě překvapivý moment nastal asi v půlce mé cesty. Nastupovalo celkem dost lidí a kupé již byla celkem plná. Tento radikálně vypadající muž se z ničeho nic postavil, otevřel dveře a volal na procházející ženu s miminkem. Zval je k nám do kupé. Přisedli si k nám i s otcem dítěte. V ten moment jsem si uvědomil, že tento radikálně vypadající otec, na kterého jsem měl strach pohlédnout, aby se mu náhodou něco neznelíbilo, může být ve skutečnosti celkem fajn chlap.

A navíc ani nespadá do nějaké rasistické skupiny, jelikož náš nový spolucestující byl jistě romského původu a jestli ne, tak to byl uhelný baron.

Nová rodinka se zdála být celkem upovídaná a tak se ani náš tetováním ozdobený otec nevyhnul menší konverzaci. Navíc se ještě párkrát ukázala jeho dobrá povaha darováním hygienických prostředků, které si nová rodina zapomněla v zavazadlovém prostoru s kočárkem.

V Olomouci vystoupil a tak jsem této rodině zůstal na pospas sám. Neznamenalo to nic výjimečného. Čelil jsem pouze útoku dětské láhve s mateřským mlékem, padající peřince a opět pachové stopě. Chápu, že děti dělají bobky, ale čím jsem si zasloužil dvoje přebalování, za jednu cestu netuším.

Nakonec jsem však cestu přežil bez ujmy a můžu tak zhodnotit kvalitu cestování. Řekněme si to na rovinu okolní země jsou v kvalitě cestování o dost dál než ČD. Jediné co nás může těšit, jsou snad lepší zítřky v podobě moderních panterů, sharků a nevím, co všechno ještě ČD na naše koleje občas vypustí.

Já jsem to štěstí neměl a tak jsem cestoval v tom klasickém, posprejovaném, starém rychlíku. Pro větší komfort tedy určitě doporučuji připlatit nějakou tu kačku a zvolit Pendolino. Tedy pokud k vám vede. Pokud máte to štěstí, že k vám vede nějaká konkurenční vlaková společnost, tak si myslím, že i to je lepší volbou. Jestli ne tak vám nezbude nic jiného, než jen doufat.

Co jsem si tedy z mé cesty odnesl? Za prvé jsem se naučil přebalovat. Za druhé mě to oddálilo touhy po dítěti. Za třetí jsem si ověřil, že Murpphyho zákony platí. Za čtvrté jsem si udržel víru v dobré lidi a osvěžil fakt, že občas bychom neměli dát na první dojem a za páté jsem se utvrdil v tom, že to jak vypadám, je sakra důležité.


Váš TMS
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama