Březen 2016

Slepota duše...

31. března 2016 v 21:26 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
Každý zdroj se dá vyčerpat. Každá energie jednou pomine. Každému z nás jednou dojde síla. Tak se cítím i já- vyčerpaný. Velikonoce mi hold dali zabrat.

Velikonoční svátky nám připomínají z mrtvých vstání. Legendu, která měnila a mění historii. Připomínají nám vznik jednoho náboženství. A oslavují smrt a následné vzkříšení Ježíše Krista.

Ve znamení vzkříšení jsem se rozhodl trávit Velikonoce i já. Před pár lety jsem se dostal do kontaktu s velmi zajímavým mladým mužem. (Budu mu říkat "Mš.".)

Tento mladík se jevil jako schopný muž s podnikatelskými sklony a nadějnou budoucností. Jeho komunikační a přesvědčovací schopnosti byli vynikající a já mu věštil velké věci.

Fashion Point report

26. března 2016 v 15:43 | TMS |  Móda, lifestyle, etiketa...

První jarní den máme za sebou a to znamená i příval nových kolekcí do obchodů s oblečením. Máme novou sezónu, takže je třeba vymyslet nové trendy a co nejvíc jich prodat. Co by obchodníkům mělo pomoci, jsou i módní show a přehlídky.

Jedna taková proběhla tento víkend v Praze pod názvem Mercedes-Benz Fashion week. Bohužel jsem na ní nebyl osobně, ale měl jsem tam svého koně, který jistě načerpal spoustu informací a rád se o ně podělí.

Co jsem však měl možnost navštívit, byl zlínský Fashion Point. Kdo o této události nevěděl, může litovat. Jednak je to zapříčiněno špatnou propagací, ale také tím, že přednášky byli směřované především pro studenty uměleckých oborů Baťovi univerzity.

Proč žít v temnotě, když můžeme rozdávat světlo...

23. března 2016 v 23:17 | TMS |  Ostatní

Je půl osmé ráno. Jsem ještě otupělý. Vlažným tempem pojídám ovesnou kaši a sleduji pohyb mraků. Lžička cinká o prázdné dno misky a já dostanu polibek na tvář, že jsem jako šikovný kluk všechno spapal. Na stůl mi přistane horký čaj a já můžu dál rozjímat nad podstatou dnešního dne.

Dívám se na probouzející se město a přemýšlím, co se lidem asi honí v hlavách. Proč jsou všichni, tak uspěchaní a jestli je baví práce, kterou dělají. Jestli ne, tak nechápu proč do ní tak spěchají.

Jarní paprsky slunce, ozařují silnice i budovy, jenže po obloze se pohybuje soumrak temnoty. Horký čaj mi proudí tělem a já cítím, jak mi teplo putuje až do konečků prstů. Věřím, že se mraky na obloze roztrhají a bude krásný den.

Pokračuji ve své denní rutině a čas nezastavitelně utíká. Je něco kolem deváté, když zabrouzdám na internet ke zprávám dne.

Zase!? Zase se zkouší prodrat na světlo světa temná stránka lidské společnosti. Opět touží po světlech novinářských reflektorů a medializaci jejich teroru. Opět se snaží nahnat strach a ukázat svou sílu skrz bolest. Vážně si myslí, že těmito zbabělými pokusy přetvoří svět k obrazu svému? Nevěřím a doufám, že ne…

Jistě už jste o tom slyšeli i vy a jistě tušíte, o čem tedy píšu. Teroristický útok v Bruselu. Poslední dobou nám podobné zprávy čeří hladinu spokojenosti čím dál častěji. Ať je to poslední Brusel, Ankara, Paříž a další podobné, všechny tyto činy v nás mají vyvolat jeden společný pocit a tím je strach.

Myslím si však, že poslední dobou i přes hrůznost činů začínáme být lehce otupělý na tento typ strachu. Samozřejmě nás stále zamrazí při pohledu na fotky zkázy, ale pomalu v sobě nacházíme vzdor a sílu postavit se temnotě. Například i tím, že se nenecháme zastrašit a dál cestujeme do cizích zemí. I mě dnes vyskočila na mysl otázka, zda nemám bojkotovat plánované výlety do Irska, Skotska, Dubaje a Norska. Tím bych však podpořil všeobecnou paniku a moc těchto temně smýšlejících lidí a to já nechci.

Myslím, že tento postoj sem v sobě vybudoval již jako mládě a to v září roku 2001. Bylo to po pádu dvojčat. Tehdy jsem se nacházel v Řecku a den po útocích jsem se měl vracet zpět do Česka. Media neprobírala nic jiného a propukala davová panika, jak mezi účastníky zájezdu, tak mezi rodilými Řeky. Netuším, jak se cítila má rodina, která byla v Čechách, ale jistě jsem jim jejich pocity nezáviděl. Tuším, že strach o mě jim nedal spát.

Den odletu byl chaotický a nervózní. Co nám na důvěře nepřidalo, byli bezpečnostní procedury před odletem. Již si nepamatuji, co všechno jsme museli podstoupit, ale vím, že se nám odlet zpozdil o dvě a půl hodiny. Po příletu na tehdejší Ruzyň mě očekávali prarodiče. Tak šťastné jsem je doté doby viděl snad jen po narození mého bratra. Šlo vidět, že v tomto případě teroristický čin strach opravdu vyvolal.

Já jsem se je však snažil všechny uklidnit a rozhazoval jsem úsměvy na všechny strany a tvářil jsem se jako nebojácný hrdina, kterého nic nerozhází a nemůže se mu nic stát. Opak byl pravdou, půlky jsem měl stáhnuté po celou dobu letu.

Co mě však halí mysl do roušky smutku ještě víc jak zmařené životy nevinných, je otázka jak někdo může tuto kulturu obhajovat, nebo sní sympatizovat či dokonce proč svéprávný člověk dokáže obětovat svůj život při sebevražedném atentátu.

Jestli mě dokáže někdo vysvětlit, jaký je rozumný důvod obětovat svůj život, jen za to že vám to řekne zfanatizovaný, nasraný, zbabělý člověk s Hitlerovskou ideou budu rád, když mi to napíše do komentářů.

A jestli to dělají proto, aby se z nich stali opěvovaní mučedníci, tak se jejich snaha míjí účinkem a marní své životy. Mučedníky a hrdiny se stávají civilisti, na kterých vykonají toto zvěrstvo. A v mé duši jim a jejich rodinám vzdávám úctu.
Právě tyto zmařené životy by v nás měli vyvolat otázku, kde se v naší společnosti stala chyba a jak ji napravit.

Jestli si myslíte, že není ve vaší moci změnit svět, tak věřte, že je. Každý máme tu šanci, už jen tím, že se o tom rozumně a klidně pobavíte večer s chlapy u piva. Nebo třeba tím, že svůj, nebo můj názor budete sdílet na nějaké sociální síti.
V čem vlastně tkví má myšlenka? Odpovím vám názvem filmu - Pošli to dál. Kdo tento film viděl, tak už ví. Pokud jste neměli tu čest, vřele doporučuji.

Je to jednoduché, pokud předáte dobrý skutek, nebo v tomto případě pozitivní myšlení a daný člověk to zase předá dalšímu, vznikne jeden velký řetězec, který může vyústit ve velkou skupinovou vizi.

A teď se ptám, myslíte si, že pokud tuto skupinovou vizi budou mít stovky, tisíce, desetitisíce či miliony lidí, tak ten svět nezměníme?

Změníme! Každé stádo potřebuje svého pasáčka, ale pokud se pasáčkovi stádo rozuteče tak už pasáčkem není. Je to vzájemná symbióza. Proto jestli my, obyčejní lidé, budeme držet za jeden provaz a budeme si předávat sílu svobodné myšlenky, budeme o tom mluvit a věřit v to, tak o tom budou muset mluvit i ti mocní a ty už s tím můžou a musí něco udělat.

Máme tu možnost, že máme sociální sítě a média. Naše myšlenky můžou proudit po celém světě a můžeme tím rozehnat strach z temného oblaku, za kterým se schovávají zbabělci bojící se šířit dobro a pouze kolem sebe plivou zášť a závist.

Prvními vlaštovkami v tomto směru byla například redakce časopisu Charlie Hebdo, která se nezalekla ani po útocích na jejich kanceláře, nebo belgické karikatury čůrajícího chlapce s nápisem Čurám na vaše bomby.

Nebojme se proto ani my. Lidé s dobrými úmysly jsou v přesile, tak nepodlehněme laciným našeptávačům, mějme svobodnou mysl a pošleme to dál. Pak už temnota nebude mít místo na světle světa.

Buďme hrdiny, ukažme čistotu a světlo naší duše a zažeňme temnotu …

Já tedy posílám "Faith, Love, Hope" (Víru, lásku a naději).

Váš TMS


P. S.: Pokud se vám myšlenka tohoto článku líbí, budu rád, když ho pošlete dál.

Cesta vlakem, aneb jedno velké překvapení

21. března 2016 v 8:54 | TMS |  Mapa gastronomických zážitků a cestou necestou...

Po dlouhé době jsem se odhodlal vyzkoušet kvalitu rychlíku ČD. Bylo to těžké rozhodnutí, ale rozhodl jsem se překonat. Ne že bych nerad jezdil vlakem, ale opravdu nerad jezdím obyčejným vlakem. Bohužel si totiž myslím, že máme v tomto ohledu co dohánět.

Stojím na nástupišti a vyčkávám příjezd vlaku. Nástupiště se plní. Je tu celkem dost hlučných dětí v teplákovkách Dukly. Vypadá to, že měli nějaké soutěžní klání, které dopadlo dobře. Poznal jsem to díky jejich hlasitému projevu.

Vlak přijíždí a dav se rozbíhá. Každý si snaží urvat své místečko slávy v podobě sedadla. Raději vyčkávám a věřím, že se najde něco i pro mě.

Zkus to znovu, aneb cesta ke štěstí

20. března 2016 v 16:52 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
Tlukot srdce mi rezonuje celým tělem. Rosím se a žaludek mám sevřený. Cítím, neznámí pocit. Ale vím, že tohle je okamžik, který mi může změnit život. Měli jste taky někdy takový pocit? Je to jako by se zastavil čas, ale přitom ubíhá rychleji než obvykle.

Conor McGregor-Irská krev, tvrdá pěst a horká nátura

13. března 2016 v 21:29 | TMS |  Móda, lifestyle, etiketa...

Po dlouhé době jsem se rozhodl usednout k televizi a užít si nějaký sportovní program. Ač je fotbal mým nejoblíbenějším sportem, tak jsem ho naladil pouze na německém programu. Německý komentář mi většinou kazí požitek ze hry a tak zkouším další kanály. Pomalu mě chytá křeč v palci, když v tom … UFC.

Tento sport přináší dostatečnou dávku agrese, abych u něj zůstal. Jdu si pro smoothie, usedám na gauč a nechám se vtáhnout do děje.

Conor McGregor vs Diaz. Velkolepý zápas, který skončil vítězstvím trochu nudného Diaze. Tito chlapci umí rozdávat tvrdé rány stejně dobře jako drsná slova. Někteří to však vyšperkují i notnou dávkou stylu. To je i případ McGregora. Pojďme si tedy o něm povědět něco víc.

Hořká komedie života...

9. března 2016 v 20:31 | TMS |  Ostatní
Do hlavy mi proudí krev a srdce pumpuje o závod. Gravitace mě táhne k zemskému jádru, bezpečnostní pás mě však nehodlá pustit.

Komedie života dokáže být občas dost hořká. Život nám nabízí veselé chvíle, ale i chvíle, po kterých vám zůstane pachuť hořkosti ještě hodně dlouho. Ještě za dob kdy zima měla něco společného se sněhem, jsem si i já vypil svůj kalich hořkosti do dna.

Módní ohlédnutí za Oscary 2016

6. března 2016 v 19:03 | TMS |  Móda, lifestyle, etiketa...

Oscarovou noc jsem zde již jednou rozebíral. Co jsem však schválně opomenul, byly outfity celebrit. Přitom hned po zlaté sošce jde právě o to, kdo zazáří na červeném koberci.

Předávání cen akademie je typickou akcí, kde je třeba ze skříně vytáhnout smoking a uvázat motýlka. Dress codem by tedy měl být black tie. Věřím, že 99% zúčastněných splnila tuto povinnost, i tak jsem měl možnost vidět výjimky.

Zamknuté dveře-II. část

3. března 2016 v 22:36 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
"Tak co je to tentokrát?" zeptal jsem se první. "Nový začátek. Dám ti peníze na dům a auto, dám ti vysokoškolské diplomy a nechám tě zapomenout na všechno špatné a můžeš tak dokázat něco nového." "Kde je háček, tentokrát?" "Žádný háček není, prostě ti jen vymažu vzpomínky. Nechám tě zapomenout na všechno tvé utrpení, všechnu tu smrt, lež a tvé chyby. Můžeš začít žít nový život, který bude lepší.""Jsi šlechetný, ale opět tě musím odmítnout. Své strasti prožívám rád."

Tentokrát to bylo jednoduché. Každá má životní bolest ze mě učinila silnější osobnost. Proto o ni nechci přijít, protože chci být silný.

I zamknuté dveře, můžou být volbou...

2. března 2016 v 23:17 | TMS |  Ostatní

Máte taky občas ten pocit, že stojíte za zamčenými dveřmi a nevíte jak dál? Také se mně to stává. Myslím si, že pocit beznaděje prostě k životu patří. Musíme se však s tímto pocitem umět vypořádat. Ano, říkám to jednoduše, ale jednoduché to vážně není. Položím proto trošku jinou otázku. Proč lidé vymýšlejí stále důmyslnější a bezpečnější trezory? Odpověď je jednoduchá, protože se pokaždé najde způsob, jak se i do nebezpečnějšího trezoru dostane nějaký zloděj.

Co nám z toho tedy plyne? Odpovím. Každá životní situace má nějaké východisko, nějakou možnost, jak ji vyřešit. Zaleží proto jen na nás, jak moc budeme toužit najít odpověď.

Jedni z mála lidí, kteří znají na všechno odpověď, jsou lidi z teleshoppingu. Mají zázračné pilulky na hubnutí, vypadávání vlasů, prostě na všechno. Věřím, že se blíží doba, kdy vymyslí pilulky na zaručeně šťastný život. Co na to říkáte, dali byste si jednu takovou?