Vstávej, je ráno...

28. února 2016 v 20:19 | TMS |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
"Vstáááávat a cvičit." Touto citací králíků z klobouku jsem za studentských let místo z klobouku tak z postele tahal mého bratra do školy. Většinou jsem se u toho tvářil dost "škodoradostně", jelikož mě těšilo, že mu přeruším jeho slastné "pochrupkávání" a sny. Ano, máme se s bratrem rádi. Tady ta "zákeřnost" patřila pouze k bratrské lásce, která se projevuje především škádlením a popichováním. Vždyť to jistě všichni znáte.


Bohužel stárnutí nezastavíme a já se ocitl ve světě dospělých. V této velké "džungli" už není čas pro hravá srdce a je třeba být seriozní, precizní, ledově klidný a stoprocentně soustředěný na cíl.

Do tohoto procesu patří i strojovně přesné vstávání do práce. V 4:30 zvoní budík, 5 min na rozlepení očí, 10 min čištění zubů, 15 min ostatní hygiena, 15 min snídaně, 15 min na oblečení. Zatraceně, někde jsem ztratil minutu, už je 5:31 nestíhám. Běžím k autu. Startuju a zběsile se řítím do práce, abych 5:45 mohl narazit. Uf, zvládl jsem to na minutu přesně, razím v 5h-44min-52s. Tak, teď už žádné rozptylování a hurá na osmihodinovou pracovní dobu. Blíží se konec, ale šéf chce ještě zkontrolovat hen to a tam to, takže si dám dvě hodinky na víc. Jsou čtyři, přítelkyně končívá v pět odpoledne, tak tu ještě můžu zůstat. Aspoň zvládnu všechny povinnosti.

Pátá odzvonila a já běžím do auta a domů. Žena už na mě čeká a tváří se nemile, že jsem jí neohřál večeři a zase to musí dělat ona. Zkouším jí pochválit, že mi od ní chutná líp, ale na to jen odfrkne, že jí to maminka říkala, že to se mnou nebude žádný med. Po jakési obědo-večeři umývám nádobí a vařím kávu. Partnerka sedí už u pořadu s oblečením a já se jí pokusím obejmout. Zle se na mě podívá a zeptá se, jestli jí hodlám tou kávou pocintat bílí koberec a pohovku. Odsunu se tedy do svého prostoru, vypiji kávu a jdu leštit boty. Až je hotovo, pustím se do večeře. Najíme se, zhlédneme pořad o vaření, uklidíme nádobí a jdeme spát.

Je 4:35, sakra zaspal jsem, musím makat…
Je 21:30 a jdu spát…
4:30…
21:30…

Vstávat, je ráno a zase dokola. Je to krásný pocit, být takhle strojový. Dospělost, je prostě super a kdo to takhle nemá, patří na okraj společnosti. Doufám, že to tak máte taky.

Že ano? Vážně? Tak, to se už probuďte a začněte žít. Popis denního režimu navrchu je totiž smyšlená fikce. Život totiž není dokonalý mechanismus, život má být živý. Chce to jistou dávku dětské hravosti a volnomyšlenkářství. Nebojte se nedokonalosti, protože právě v nedokonalých věcech můžeme najít něco úžasného.

Ano, měl bych vstávat v 4:30, ale většinou se válím do pěti či hůř, do doby než na mě skočí přítelkyně se slovy: "Vstávat a cvičit". Králíci z klobouku jsou proto se mnou neustále a je jedno jestli mi je 5, 15 či 25 let. Mé dětské oči mi budou stále ukazovat rozmanitost života s trochu jiného úhlu.


Zkuste tak v sobě najít toho malého kluka či holku. Možná pak bude život trošku zábavnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama