Domov, sladký domov...

10. února 2016 v 8:56 |  Móda, lifestyle, etiketa...
Je pozdní noční hodina. Kráčím prázdnou ulicí a jediné co slyším, je šum větru. Město usnulo a já jdu spát také. Cesta se táhne, ale já již vidím Moskvu*. Domov se blíží.

Domem se rozléhá klapání bot. Jsem to já. Snažím se vydávat co nejméně zvuků, ale v noci je vše slyšet mnohem více. S lehkým zavrzáním dveří vklouznu do bytu a cítím vůni již studené večeře. Vyhřátá postel je však lákavější než plný břich. Na jídlo zapomínám a v rychlém tempu podstoupím všechny večerní rituály, než se běžím zachumlat do peřin. Domov, sladký domov.


Ač nebydlím v domě, který by obývali i generace mých předků, cítím se zde dobře. Vlastně zde bydlím jen krátce, i tak na mne dýchá teplo domova. Stěhování nemám rád, ale jsem rychle adaptující se typ. Možná i proto dokážu nazvat místo, kde setrvávám teprve rok domovem.

Co je vlastně domov? Kdybych byl v Americe nazýval bych domovem Evropu. Když cestuju po Evropě, nazývám domovem Česko. Když jsem v Praze, oháním se Moravou. Když jsem na Moravě, tak mou domovinou je Valašské království. A tak bych mohl pokračovat až k domečku rodičů.

Rodiče se do něj nastěhovali, když mi bylo deset let. Byla to stará chaloupka po nějaké babičce. Táta se dal do rekonstrukce a pomáhala celá rodina i sousedi. Víska jsme družná a dbáme na tradice. Chaloupka se přetvářela na domov a rodičům se plnilo jejich přání. Bohužel do rodiny přišla nemoc a stavba se zastavila.

Tátovy došel dech a na chvíli se mu rozplynul sen. Život je přeci jen cennější než moderní bydlo. Roky plynuly a my si na nějaký ten nedostatek zvykli a domek si zamilovali. Chaloupka se stala naším domovem. Přeci jen kdo by nemiloval ranní vstávání se scenérií slovenských pohoří a východu slunce? Komu by vadilo, že když vyjde ráno na terasu tak vidí pást srnky. Nebo kdo by neměl rád horký čaj s divadelní etudou krmících se ptáčků.

Vyrůstat na vsi, kde i lišky občas přijdou a dají vám dobrou noc, znamená prožít jedno velké dobrodružství. Každý se tu zná s každým a jsme tu jako jedna velká rodina. Občas sice padne i nějaká ta facka, či hanlivé pojmenování. Nějaké to "vzrůšo" musí být, aby "tetky klebetnice", měli co zveličovat. Špatné chvíle nás však posílí a stále stojíme za svými. Vesnice je holt jednou velkou rodinou.

Tady to je pro mě domov a vždy se sem rád vracím. I když už jsem z hnízda vyletěl za prací a mám domov nový. Domov je prostě místo kde se cítím dobře a rád se tam vrátím. A vůbec mi nevadí, že těch domovů mám vlastně několik. (EU, ČR, Moravu…)


*vysvětlivka: Moskva- Hotel ve Zlíně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama