Divoký západ?...spíš divoký svět.

16. února 2016 v 15:04 |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...

Každý den je pro mě novou výzvou i zkušeností. A když už si myslím, že mě den nemůže ničím překvapit, většinou se pekelně mýlím.


Nedávno jsem se zde pokusil uctít památku pro mě blízkého člověka a myslel jsem, že mě v blízké době již nic nezaskočí. Když jsem však mířil na místo posledního odpočinku, nestačil jsem vycházet z údivu.

Cesta do slovenských Piešťan se vyznačuje dlouhými, rovnými úseky, ale i klikatými serpentinami. V jednom z klikatějších úseků mě dravě předjela dodávka, s heslem čára není zeď a upalovala si to dál. V můj údiv, mě asi za minutu předjelo černé vozidlo se stejným heslem a pelášilo za dodávkou. Začínal jsem se cítit trapně a přemýšlel, zda nejedu příliš pomalu. Tachometr mluvil jinak.

Tempo jsem neměnil a kupodivu jsem dojížděl vozidla přede mnou. V tom černý vůz udělal opět myšku a předjížděl dodávku. Spolujezdec vytáhl ruku z okna a gestikuloval na řidiče dodávky. Teprve tehdy jsem si všiml blikání červených světel. Nejspíš to byla slovenská kobra 11.

Pokračoval jsem dál, když mě začalo předjíždět další vozidlo. Tentokrát kamion. Na Slovensku nejspíš nemá nikdo čas. Jelikož se blížila "zákruta" raději jsem přibrzdil. Tento "šofér" měl asi hodně na spěch, jelikož stejný manévr zkoušel na dalším vozidle. To se však nedalo a začalo přidávat. Najednou jsem se ocitl na dvouproudové "jednosměrce". Po drtivém souboji vyhrál osobák. O minutu později se však vyskytla další příležitost k předjetí a kamion vyrazil znovu vpřed. Tentokrát vyhrál.

Přišlo však přesně to co jsem čekal. Vybržďování a následně úplné zastavení dopravy. Jako na divokém západě "šoféři" vyskočili ze svých vozidel a následovala slovní přestřelka. Myslel jsem, že po přemíře testosteronu na cestách, mě už nic nezaskočí. Byla to mýlka.

Mobil jsem nechal odpočívat po celý den. Večer mi tak nabídl další překvapení. Telefonát s rodiči bývá standart o všedních věcech. Dnes tomu však bylo jinak. Divoký západ opět ukázal svou krutost. Hlas matky se chvěl při každém slovu, sdělovala mi, že bratr je v nemocnici.

Odvezla ho sanitka po zákeřném napadení. Rodiče z nás vždy chtěli vychovat slušné lidi. To znamenalo i pomoc bližnímu svému. Bratrovi se to stalo osudné.

Jako snad každý středoškolák se rád baví s přáteli, i proto navštívil studentský klub. Tam se stal svědkem "férové bitky". Čtyři na jednoho a kopání do ležícího, to je přeci "hrdinství". No nemohl se na to dívat a okřikl je, doufajíc, že přestanou.

Bláhová myšlenka. Jediné čeho docílil, byla rána flaškou do hlavy. To se opakovalo třikrát, než se flaška roztříštila a on upadl k zemi. Pro někoho by to vypadalo, že má dost. Jiní však rádi přidají kopanec. To byl i tento případ.

Nakonec se tedy tato statečná čtveřice dala na útěk, jednak před policií, ale i před přesilou, která vyběhla z klubu. Krev z bratrovy hlavy crčela z jedné i druhé strany. Splnil však svou občanskou povinnost a pomohl bližnímu svému.

Poté co jsem vyslechl celý příběh, zmocnil se mě hněv. Nejraději bych se také vrátil do kovbojských časů a vyřídil bych si to s nimi jako chlap. Vztek se mnou třásl a prahl jsem po jejich krvi. Dostával jsem se do neznámého deliria. Z tohoto zvláštního stavu mě dostalo až obětí a půl litru pálené.

Nehodlám tady tvrdit, že agrese je zlo, které je třeba vymítit.Dokonce si myslím, že správná forma a přiměřenou silou vedená agrese je dobrá a může ledacos vyřešit. Co však nesnáším a odsuzuji, je zákeřnost. Zákeřnost, které je v dnešní době plno.

Na otázku jak jí vymítit však odpověď neznám, i když si ji pokládám celkem často. Jediné, co mě při těchto otázkách napadá, je že když začnu u sebe, možná změním i druhé.

Ač byl divoký západ divoký a vraždy, přepadení, loupeže či jiné nespravedlivosti tam byli denním chlebem, tak i tam se našli šlechetní kovbojové, kteří se stali předlohou pro dnešní westernové hrdiny.

Mým hrdinou je proto i můj mladší bratr, který sebral odvahu a postavil se bezpráví. Myslím, že takovýchto hrdinů běhá po světě mraky. Možná jen o tom ještě neví. Tímto hrdinou může být každý z nás. Stačí jen najít své srdce. Vždyť i prachsprosté děkuji, je jistým projevem hrdinství, protože jak řekl J. W. Goethe: Nemusíme být vždy hrdiny, ale vždy můžeme být lidmi.
Vím, že motivace se v této zákeřné době hledá těžko, ale čím víc nám to bude lhostejné, tím dřív přijdeme o svou lidskost. Staňme se proto hrdiny. Zkusme občas přibrzdit, být trpělivý. Važme si jeden druhého. Buďme odvážní a zkusme tak změnit svět.


Tak co, jdete do toho?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama