Cena našich životů

19. února 2016 v 17:00 |  Móda, lifestyle, etiketa...
Existují dny, kdy nemám ani tu nejmenší chuť zvednout zadek z gauče. Takové dny se většinou vyznačují hnusným počasím. Byl to i dnešní den.

Spát jsem šel až v šest ráno a vstával ve dvanáct. Rozlámaně jsem přelezl na gauč a toužil pokračovat ve spánku. Nešlo to. Ač ze mě únava přímo čišela, neklid v mé hlavě bránil odpočinku. Myšlenky mi hlavou kmitali cik-cak a já netušil jak to zastavit. Stává se mi to po náročném týdnu a ten já měl.

Ven byste ani psa nevyhnali, ale já jsem se rozhodl, že se půjdu projít. Věřil jsem, že jistý druh sebetrýznění mi pročistí hlavu. Vítr mě málem odfoukl už u vchodu a kapky deště míšené se sněžením mi buráceli do tváře. Deštník jsem nechal doma, abych si užil rustikální pocity rozvášněné přírody.

Mé kroky směřovali na Jižní svahy a já se kochal městskou zástavbou. Pozoroval jsem okolí a přemýšlel, jakou cenu by mohl mít lidský život. Po cestě jsem potkal i pár choulících se, zarostených osob. Myšlenky se upnuli k nim a rozmýšlel jsem, zda má život bez domova vůbec nějakou cenu.

Samozřejmě pro všechny rádoby spasitele má každý život cenu a je jedno čí, má cenu nevyčíslitelnou, ale má život cenu i pro tyto "houmlesáky"? Jelikož vyznávám realismus a mám dumavou povahu, tak jsem se snažil vžít do této role. Nebylo to až tak těžké, jelikož jsem za svůj život poznal pár lidí, kteří svůj osud neměli nejjednodušší.

Jedním z nich byl i pan K. Byl to celkem slušný a rozumný chlap, ale měl problémy s drogami. Pocházel s Ostravska, kde perník nebo heroin nebylo těžké sehnat. Pocházel z chudobné rodiny a jako mladému mu zemřel otec. Matka to nesla těžce a stala se s ní alkoholička. K. se pokoušel vymanit z tohoto prostředí prací v dolech. Bohužel zjistil, že trpí fobií z úzkých prostorů pod zemí. Brzy tak o práci přišel a začal prodávat drogy. Samozřejmě je i užíval. Dostal se na samé dno a nevěděl kam dál.


Tehdy jsem ho ještě neznal, ale byl kamarádem mého spolupracovníka. Chtěl mu pomoct, protože i on měl kdysi stejný problém. Zařídili jsme mu proto práci a vzali ho na společný byt. K. byl vděčným člověkem, ale jeho démon byl až moc silný. "Odvykačka" se na něm projevovala nezvladatelnými stavy úzkosti. Sehnal si proto trávu na zmírnění těchto stavů.

Byl jsem samozřejmě proti, ale jeho vůli byla příliš slabá. I přes tohle všechno byl neskutečný pracant a dříč. Možná i proto jsem to přehlížel. Jednou když byl zhulený, posadil se do okna v 7 patře domu a začal mi polemizovat o životě. Řekl mi, že je mi vděčný i za tu malou pomoc, kterou mu dávám a že je za to neskutečně rád.

Když jsme se dostali na závažnější témata, tak pronesl pro mě nezapomenutelnou větu. "Často jsem přemýšlel, že se zabiju. Život feťáka nemá žádnou cenu. Je to jen pochodující tělo bez duše. Kdybych se tak nebál smrti, tak už tu nejsem. Ale jestli se jednou zabiju, tak jedině skokem z okna."

Jeho myšlenkami jsem byl šokovaný, ale věřil jsem, že se nikdy nestanou skutečností. Zmýlil jsem se, opět. S K. to vypadalo dobře. Našel si dívku, byl čistý. Pracoval. Věřil jsem, že má naději. Má životní cesta však vedla dál a tak jsem se s ním vídal už jen velmi zřídka. Po čase mi přišla radostná zpráva a to, že bude mít syna. Velmi mě to potěšilo a tak jsem se vydal za ním na návštěvu. Bylo to naše poslední setkání. Už při mé návštěvě jsem si všiml, že je nějaký divný, ale přikládal jsem to radosti z dítěte. Bylo to však celé jinak.

Za týden mi přišla další zpráva z Ostravy a to že K. skočil z okna. Nikdy jsem nečekal, že se jeho slova vážně vyplní. Postupem času se ke mně začali dostávat skutečnosti, že po mém odstěhování začal opět brát drogy, měl problémy v práci. Dostával se do těžké finanční situace, jelikož měl tendence k hazardu a jeho dívka tady to všechno přestávala tolerovat.

Já se jí nedivím. Je to smutné, ale to je život. Možná i proto mám i já skreslenou představu o ceně života. V jednom měl totiž podle mě K. pravdu. A to, že život feťáka nemá cenu, protože je to jen tělo bez duše.

Abych to uvedl na pravou míru, tak musím říct, že každý život má cenu. Ale pokud se někdo dostane do stádia, kdy už nevnímá svět, tak on sám pro sebe ztratil cenu. Nám ostatním je v podstatě úplně ukradený a snažíme se ho nevšímat. Ale on sám ve své hlavě ztratil smysl a cenu života.


Právě proto bychom s tím životem měli zacházet tak, aby nikdy neztratil na své hodnotě. Jak to uděláte, to už nechám na vás. Pro mě je důležité jen to, že si teď uvědomíte, že život má cenu, ale musíme pro to něco dělat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 19. února 2016 v 19:40 | Reagovat

Tak tohle je sakra silný příběh, naprosto každý detail jsem si živě představovala. Je až neskutečné, jaké jsou osudy lidí, nejhorší je, když dotyčný nemá podporu ani ze strany rodinné...

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 19. února 2016 v 20:22 | Reagovat

[1]: rodina a matka především dělá opravdu hodně... je to základ, na kterém člověk staví své vztahy s okolím...

Příběh mě naprosto dostal... i když jsem tak nějak tušila, jak to celé skončí...

3 Bára Bára | E-mail | Web | 19. února 2016 v 20:44 | Reagovat

[1]: Přesně! Fakt obdivuji autora, jež dokáže hezky popsat příběh, který si představuji do nejmenšího detailu. Zde se to povedlo!

4 time-for-style time-for-style | 20. února 2016 v 15:01 | Reagovat

[1]: Nevím jestli mám být rád, že vás článek zaujal, protože bych tento příběh radši nezažil a neměl tak o čem psát.Jsem však potěšen, že se vám článek zdá být čtivý. Bohužel, podobných příběhů se každý den odehrává plno. Proto věřím, že v nich najdeme poučení a můžeme tak společně změnit svět.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama