Baví mě žít..

1. února 2016 v 21:16 |  Motivace, psychologie, mezilidské vztahy...
Zase ten budík! Zatracené pondělí. Zatracená práce. Vždyť je teprve půl páté. Proč sakra musím do práce! Nesnáším ji! Nesnáším lidi, tak proč kvůli nim mám nahazovat úsměv za přepážkou. Nemám žádné koníčky. Prostě je nepotřebuju. Nemám ani kamarády, protože bych se s nimi neměl o čem bavit. Nemám ani holku. Vždyť by mě jen otravovala. Snažil jsem se žít normálně, ale nejde to! Už s toho všeho šílím! Nesnáším život!

Máte to taky tak? "Bože", doufám, že ne. Tady toto vyznání jsem četl v internetové zpovědnici a zděsil jsem se. Nedokázal jsem pochopit, proč někdo takto smýšlí. Vždyť měl očividně práci, nestěžoval si ani na zdraví, tak proč?!
Vím však jedno. S tímto smýšlením to určitě daleko nedotáhne. Asi před deseti lety jsem i já měl dost těžké období.


V rychlém sledu mi tehdy umřeli oba dědové a otcovi diagnostikovali zhoubný nádor na plicích. Tehdy jsem byl také naštvaný na celý svět. Svůj hněv jsem okolí dával taky pořádně najevo, i když to bylo naprosto zbytečné. Svou bolest jsem dusil v sobě a navenek vyplovala jen agrese.

Že je to špatně jsem si uvědomil teprve v olomoucké fakultní nemocnici. Byli jsme zde navštívit otce. Těsně po našem příjezdu ho čekala chemoterapie. Šli jsme tedy sním. Poté co si ho odvezl nemocniční personál, jsme zůstali v čekárně, kde na mě dýchla smrt. Slyšel jsem zde snad i řinčení kosy. Bylo zde mnoho starších lidí bez vlasů, propadlé tváře s rouškou přes ústa doplňovali smutné oči. Starší lidi bych strávil ještě celkem klidně, co mě zasáhlo nejvíc byli dvě nemocné děti. Sice pouze procházeli na dětské oddělení, i tak jsem v nich něco spatřil.

Spatřil jsem v nich víru v život. Nebyli to ty nemocné odevzdané oči, byli to oči s nadějí na lepší zítřky. Sice si po těch letech už přesně nevybavím, jak to tam tehdy vypadalo, ale do teď mám před očima tu vůli žít.

Možná i tento pisatel by měl navštívit dětskou onkologii, aby si uvědomil co vlastně všechno má. Možná by si potom již nikdy nestěžoval, že musí do práce. Možná by i on chtěl nějaký koníček a přátele. Ale hlavně by už nikdy nenapsal, že nesnáší život.

Život je totiž ten největší dar, jaký jsme mohli dostat. Proto si užívám jak jeho strasti, tak jeho slasti. Užívám si, že ráno můžu brzo vstát a jít do práce. Taky co bych dělal doma, zarůstal do gauče? Z toho bych teprve šílel já.


Vždyť já život miluju. Baví mě jeho rozmanitost, a že jsem neustále v napětí, co přijde zítra. Chce si to jen uvědomit, že žijeme jen jednou. Tak pěkně s chutí do toho!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 myoddlife myoddlife | Web | 1. února 2016 v 22:36 | Reagovat

Super postoj, super napsané:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama